CVVZ v Brně už je nějakých pár let zpátky. Většina výroků vznikla na noční procházce (nebo také projížďce) po Brně. Pokusím se vás krátce uvést do děje:"Když utichly programy seminářů a dílen a prsty už nedokázaly na kytaru zahrát ani A mol, vyrazila skupinka Bobříků na procházku po nočním Brně. Ke svému překvapení zjistila, že okolo třetí v noci nejezdí linky šalin ani autobusů příliš často. Nicméně autobus měl jet už za 1/4 hodiny, takže jsme počkali. Nasedli jsme a chvíli ospale mžourali z okna. Asi po hodince jsme zjistili, že "tudy jedem už podruhý", vystoupili jsme, přestoupili na šalinu a pokračovali směr centrum. Plánovali jsme navštívit nějakou restauraci (nebyl mezi námi jediný člověk, který by se nenazval abstinentem!!!), dát si pohár...kupodivu bylo všude zavřeno a tak jsme se okolo páté ranní vrátili zpět do školy. Ještě v šalině nám usnul Chroust, a protože jsme ho nechtěli, jako správní kamarádi, budit, vystoupili jsme bez něj. Škodolibé čtenáře teď asi zklamu, protože jsme vylezli stanici před konečnou a Chroust (probuzen v šalině řidičem) přišel asi za čtvrt hodinky..."

(Ráma už dlouho zoufale hledá sociální zařízení)
Nikita: Rámo, myslim, že ta kašna má podobnej problém jako ty.

Jelen (patrně značně ospalý): Kdo jde proti mně, jde se mnou.

(soutěžní disciplína dle Rodgera a Chrousta)
Padání volným pádem přes překážky

Chroust: Chcete jet na náš tábor? Volejte 0609 …

VOJTa: Vona se mi směje do ucha a Chroust mě její rukou škrtí!!!

(po zakoupení lístků MHD): Máme lístky.
Jelen (plačtivě): Ale já už ho mám típnutej!!!

Pozvání na sedm chlebů k Mordlochovi

(zpět)...Ale tvrdil nám, že má lepší. Tu si všiml přes dým, který ho halil do neprostupné mlhy Pepovy americké výbavy a hned poznal, že boty jsou české. Takové má prý také. Náhle začal vybalovat ze svého vaku všechny svetry i jeho celý dům-stan a vyndal nějakou mastičku, kterou začal marně se bránícímu Pepovi natírat na botu.Je to nejkvalitnější krém na boty jeho vlastní výroby. Což hned dokládal pokusem, ke kterému mu ochotně Losos půjčil vodu, myslíc si, že začne vodní bitka. Nalil Pepovi na botu vodu a všichni jsme mohli pozorovat, jak krásně stéká dolů na naše batohy. Pravda, Pepa měl sice díky jeho zázračnému krému čistou botu, ale vypadalo to, že měl jen jednu.Po celý víkend chodil s jednou nohou nablyštěnou od Gekona (tak jsme ho pojmenovali) a druhou špinavou jak prase. Krém se osvědčil. Mezitím přišla Nulita a my jsme ji přivítali s lehkým úsměvem ne rtech. Ona ho brutálními pohledy zmrazila, jak se v tuto dobu můžeme smát, když nás je tak málo a jsme na nádraží. Když uviděla co se děje zavelela brutálně k odchodu. Pepa už si myslel, že by mohl dostat taky něco jiného než jen krém na boty a Alda vůbec nechápal proč musíme odejít. Řval na celé nádraží, když jsme mu odmítli osvětlit, co je to zelené, co zelenáč předtím drobil na papír. Museli jsme Aldu nenápadně odnést na zádech i z baťohem. Zkrátka jsme se vypařili z Gekonovy přízně o patro výš pod druhé světelné tabule, kde jsme čekali až nám naskočí číslo nástupiště našeho vlaku na světelné tabuli. Alda asi zmámen tou divnou clonou se domáhal návratu ke Gekonovi a odůvodňoval to, že si chce pohladit pejska Zekona. Pepa mu jen chabě přitakával, zklamán, že z toho nevytěžil více. Nakonec po nesnesitelné době, alespoň pro mne, naskočilo nástupiště číslo šest a my jsme se bezhlavě, jako omámení vydali s davem do vlaku. Ve vlaku jsme se uvelebili a Vojta se musel z toho omámení dokonce vyspat. Předtím nám tvrdil že vidí zelenou lišku, růžovou krávu a tak. No, znáte to. Ještě si něco žbleptal ze spaní...pokračování zde.